Když žena po čtyřicítce nemá děti, okolí čeká alespoň jedno: že z toho bude trochu smutná. Bára Seidlová ale v podcastu Mezi rolemi popsala něco mnohem provokativnějšího — klid.
„Nikdy jsem neřekla, že děti nechci. Jen jsem netvrdila, že po nich toužím,“ říká v rozhovoru.
A vlastně je zvláštní, jak moc tahle věta lidi rozhodí.
Ne protože by byla tvrdá. Ale protože v ní není ani omluva, ani křeč, ani potřeba uklidnit okolí.
Kolem žen po čtyřicítce totiž pořád existuje zvláštní očekávání, že svůj život nějak dovysvětlí. Že řeknou, proč děti nemají. Proč je nechtějí. Proč „to nevyšlo“. Nebo alespoň naznačí, že je to někde uvnitř pořád trochu bolí.
Jenže ne všechny ženy prožívají mateřství jako osudovou touhu. A právě to bývá překvapivě těžké přijmout.
Na ženách bez dětí je pro okolí často nejpřijatelnější jasné stanovisko. Buď „děti nechci“, nebo „bohužel nemůžu“. Obojí se dá pochopit. Zařadit. Uzavřít.
Jenže Bára Seidlová v podcastu několikrát vrací rozhovor úplně jinam.
„Já žádnou volbu neudělala. Já nemám děti, protože nemám.“
A možná právě tahle neurčitost působí tak nekomfortně. Protože ne všechno v životě vzniká velkým vědomým rozhodnutím. Někdy se věci prostě nestanou. Někdy nepřijde vztah, ve kterém by člověk chtěl mít dítě. Někdy nepřijde touha. A někdy člověk jen odmítne žít pod tlakem, že už by něco měl cítit.
Na celém rozhovoru je nakonec možná nejsilnější něco jiného než samotné téma dětí. Jak málo prostoru dnes existuje pro obyčejné „nevím“.
Nevím, jestli děti chci.
Nevím, jestli je jednou chtít budu.
Nevím, jestli některé věci opravdu cítím — nebo jsem jen dlouho poslouchala, že je cítit mám.
A možná právě proto ten rozhovor zůstává v hlavě ještě dlouho potom. Ne protože by nabízel jasnou odpověď. Ale protože na chvíli dovolí něco, co dnes působí skoro podezřele:
nemuset mít svůj život pořád perfektně vysvětlený.
Celý rozhovor s Bárou Seidlovou si můžete poslechnout v podcastu Mezi rolemi na Spotify, YouTube a v plné verzi na HeroHero.