Konec prázdnin přináší rodičům zvláštní směs pocitů. Na jedné straně nostalgii, že společné léto končí. Na druhé straně úlevu, že děti znovu začnou chodit do školy a rodina se vrátí do běžného režimu.
A právě za tou druhou emocí často velmi rychle přichází vina.
„Už jsem ráda, že jdou do školy.“
Věta, kterou řekneme kamarádce, partnerovi nebo sami sobě – a vzápětí máme potřebu ji opravit.
„Samozřejmě je miluju, ale…“
Proč vůbec potřebujeme tohle „ale“?
Rodičovská vina: Proč se stydíme za potřebu času bez dětí
Lásku k dětem jsme si zvykli spojovat s množstvím času, který s nimi chceme trávit. Dobrý rodič se na své děti těší, rád s nimi něco podniká, zajímá se o ně a společný čas si užívá.
Potíž nastává ve chvíli, kdy z toho vytvoříme rovnici.
Čím více své dítě miluji, tím více s ním chci být. A pokud potřebuji několik hodin bez něj, jsem unavená ze společného času nebo se dokonce těším na začátek školy, začne se ozývat pochybnost: Jsem vůbec dobrý rodič?
Jenže potřeba času bez dětí nevypovídá o tom, jak silný vztah k nim máme.
Ve většině ostatních blízkých vztahů to dobře chápeme. Můžeme milovat partnera a chtít večer strávit bez něj. Můžeme mít rádi své přátele a nepotřebovat je vidět každý den. Blízkost a autonomie se nevylučují.
U rodičovství na to překvapivě snadno zapomínáme.
Dobrý rodič dnes není jen rodič. Je také manažer dětského života
Současné rodičovství s sebou nese obrovské množství požadavků.
Nestačí zajistit dítěti bezpečí, jídlo, péči a vztah. Rodiče mají podporovat jeho psychický vývoj, rozvíjet talent, nabízet podněty, hlídat množství času u obrazovek, zajímat se o jeho emoce, podporovat kamarádství a zároveň vytvářet dostatek společných zážitků.
O prázdninách je tahle mentální zátěž vidět velmi dobře.
Dítě dostane dva měsíce volna.
Rodič dostane dva měsíce, které musí nějak organizačně vyřešit.
Tábory, dovolená, babičky, hlídání, práce, home office, výlety, víkendy. Kdo bude s dětmi příští týden? Co podnikneme, když bude pršet? Jak dlouho dnes mohou být na tabletu? A co budou dělat místo něj?
Pak přijde jednoduchá věta:
„Já se nudím.“
A rodič ji snadno slyší jako informaci, že by měl něco udělat.
Vymyslet program. Nabídnout aktivitu. Zavolat kamarádovi. Najít výlet.
Z rodiče se tak postupně stává nejen člověk odpovědný za dítě, ale také manažer jeho času a volnočasový animátor.
A právě tahle role dokáže být vyčerpávající.
Když se dítě nudí, rodič neselhává
Nuda dítěte přitom není problém, který musí rodič okamžitě odstranit.
Dítě nemusí mít neustále připravený program. Nemusí být každou hodinu spokojené, stimulované nebo produktivní. A rodič nemusí automaticky přebírat odpovědnost za každou chvíli, kdy dítě neví, co se sebou.
Právě tady mohou začínat zdravější hranice v rodičovství.
„Nevím, co máš dělat. Něco si vymysli.“
Pro řadu rodičů je překvapivě těžké takovou větu říct a následnou nespokojenost dítěte chvíli vydržet. Především pokud jsme si zvykli vnímat dětskou spokojenost jako důkaz toho, že svou rodičovskou roli zvládáme dobře.
Jenže úkolem rodiče není zajistit dítěti život bez nudy, frustrace nebo čekání.
Škola rodičům nevrací volno. Vrací jim řád
Začátek školního roku rozhodně neznamená konec rodičovských povinností.
Vrátí se ranní vstávání, svačiny, domácí úkoly, kroužky, školní informační systémy, zapomenuté pomůcky a logistika všedních dní.
Přesto řada rodičů cítí úlevu.
Důvodem nemusí být samotná skutečnost, že několik hodin neuvidí své děti. Škola totiž na část dne převezme něco dalšího: odpovědnost za strukturu jejich času.
Někdo jiný určí, kdy začíná matematika, kdy je přestávka, kdy oběd a kdy družina. Rodič přestává být člověkem, který musí od rána do večera odpovídat na otázku:
„A co budeme dělat teď?“
Rodině se vrátí předvídatelnost.
Pondělí začne zase připomínat pondělí. Existuje čas odchodu, návratu, kroužků, večeře i spánku.
A právě struktura může být pro psychickou zátěž rodičů stejně důležitá jako samotné množství povinností.
Potřebuji být bez svých dětí. A není na tom nic špatného
Rodičovské přetížení nevzniká pouze z množství praktických úkolů. Velkou část představuje neustálá psychická dostupnost: myslet dopředu, rozhodovat, organizovat, reagovat, připomínat, plánovat a nést odpovědnost za chod celé rodiny.
Potřeba na chvíli z této role vystoupit proto není odmítnutím dítěte.
Je rozdíl mezi větami:
„Nechci svoje děti.“
a
„Nechci být pořád v rodičovské roli.“
Přesto je někdy sami v sobě zaměňujeme.
A právě tady vznikají rodičovské výčitky a pocit, že dobrá máma nebo dobrý táta by přece měli zvládat víc, být trpělivější a společný čas si více užívat.
Neměli.
Rodič je pořád také člověk s vlastní prací, vztahy, potřebami, zájmy a limity. Rodičovství nemusí všechny ostatní části identity pohltit.
Problém není úleva. Problém je vina, kterou k ní přidáváme
Těšit se na začátek školy neznamená, že své děti milujete méně.
Stejně jako potřeba večera bez dětí, víkendu pro sebe nebo zavřených dveří při pracovním hovoru nevypovídá o kvalitě vašeho rodičovství.
Mnohem užitečnější než posuzovat vlastní pocity je podívat se na to, kolik prostoru vám rodičovská role v běžném životě zabírá.
Jste rodičem, nebo jste postupně převzali odpovědnost také za náladu, zábavu a každou volnou hodinu svého dítěte?
Dokážete nechat dítě nespokojené, aniž byste jeho nespokojenost okamžitě řešili?
Máte ve svém týdnu čas, kdy za nikoho dalšího nemusíte rozhodovat?
A dovolíte si ho bez pocitu, že byste ho správně měli věnovat dětem?
Rodičovská láska se neměří počtem hodin, které chceme strávit společně. A už vůbec se neměří množstvím vlastní svobody, které jsme ochotni bez reptání odevzdat.
Takže ano.
Můžete svoje děti milovat.
A zároveň být zatraceně rádi, že už zase chodí do školy.
Bez „ale“.
Psychoterapie při rodičovském přetížení a pocitech viny
Pokud máte dlouhodobě pocit, že musíte zvládat všechno, obtížně si dovolujete čas pro sebe nebo vás provázejí výčitky pokaždé, když upřednostníte vlastní potřeby, nemusí být problém pouze v organizaci času.
V psychoterapii můžeme pracovat s tím, jakou představu o „dobrém rodiči“ jste si vytvořili, co od sebe ve své rodičovské roli požadujete a kde končí odpovědnost za dítě a začíná odpovědnost dítěte samotného.
Nabízím individuální psychoterapii osobně v Plzni a Praze i online.