„Léto je pro děti.“
Tuhle větu slyšíme pořád. A pak přichází červen.
Dva měsíce volného času. Pro děti.
Dva měsíce logistického maratonu. Pro rodiče.
A pro mámy často také dva měsíce potlačených vlastních potřeb.
Téma, o kterém se moc nemluví. Vlastně vůbec. Protože kdo si dovolí říct nahlas: Já se na ty prázdniny vlastně moc netěším…
Pro mnoho matek začíná v červnu totiž úplně jiný režim.
Když dovolená není dovolená
Prázdniny, které si děti představují jako nekonečné dobrodružství, znamenají pro rodiče především dvouměsíční logistické manévry. Hlídání se skládá z babiček, táborů a výměnných služeb s kamarádkami. Pracovní kalendář se mění v improvizovanou mapu přesunů a ústupků. Do toho běží každodenní servis — balení kufrů, hledání plavek, natírání opalovacím krémem, řešení drobných krizí i velkých rozpadů. A nad tím vším visí povinný úsměv. Protože děti jsou přece malé jen jednou. A my si to máme užít. Poznáváte se v tom?
Selhání v létě? Přece neexistuje
Strach přiznat si únavu často přichází ruku v ruce s pocitem selhání. Vždyť mají zdravé děti, dovolenou, střechu nad hlavou. Jakékoliv negativní pocity jako by neměly prostor. Jenže únava neodchází proto, že ji popřeme.
Každý rodič je na konci školního roku unavený. Ale některé signály ukazují, že únava už není přirozená.
Pokud vás představa léta spíš svírá než těší, pokud vás rozčilují drobnosti, které by vás jindy nechaly v klidu, pokud se v noci budíte s napětím v těle a pocitem, že nezvládáte, možná je na čase udělat krok stranou. Ne proto, že byste byla slabá. Ale proto, že dlouhodobé přetížení se v tichosti kumuluje.
Kdy už je únava víc než normální?
A jak poznat, kdy byste měli zpozornět, že vám vaše tělo a mysl posílá jasné signály o tom, že už se netočíte k kruhu klasické mateřské vyčerpanosti?
1. Ráno se budíte stejně unavená, jako jste večer usínala.
Nejde o fyzické nevyspání, ale o hluboké vyčerpání. Ani víkend nebo volný den nepřináší úlevu.
2. Neumíte si vybavit, kdy jste naposled cítila radost.
I pozitivní zážitky proplouvají jakoby mimo vás. Smích dětí, slunce, výlet — všechno je „nějak daleko“.
3. Máte tendenci reagovat podrážděně i na drobnosti.
Nejste přecitlivělá. Jen váš nervový systém už nemá rezervy.
4. Ztrácíte chuť mluvit s ostatními.
Sociální kontakt, který vás dřív nabíjel, vás teď vyčerpává. I jednoduchá konverzace může být náročná.
5. Cítíte výčitky, když si dovolíte chvíli pro sebe.
Místo klidu přichází pocit selhání: „Zatímco já odpočívám, něco někde stojí.“ Už ani odpočinek není odpočinkem.
6. Tělo začíná mluvit za vás.
Bolesti hlavy, tlak na hrudi, zažívací potíže nebo opakované nemoci mohou být signálem, že psychika jede za hranou.
7. V hlavě vám běží věty typu: „Jsem špatná máma / manželka / dcera.“
Vnitřní kritik je hlasem vyhoření. Ne objektivní pravdou.
V terapii často nejde o řešení problému.
Odvážné tvrzení od psychoterapeutky, že? Ale víte, ta myšlenka má pokračování. Jde o to, že právě na terapii ve stylu v jaké jí provozuji já je cílem, aby člověk mohl poprvé nahlas říct, jak se cítí, a slyšel, že je v pořádku, i když to není jednoduché.
Takže co s tím teď před prázdninami, když vás čekají dva měsíce křečka v kolečku?
Především si přiznejte, jak se cítíte. Přestaňte se srovnávat s obrazy „šťastných rodin“ na sociálních sítích. A pokud cítíte, že únava začíná přerůstat únosnou mez, je dobré vyhledat pomoc dřív, než vás zavalí.
Únava matek během prázdnin: co pomůže dřív, než přijde vyhoření
Ne všechno v létě musí být sluncem zalité. Někdy největší úleva přijde, když přestaneme hrát, že všechno zvládáme. A dovolíme si nebýt supermáma. Zkuste malý večerní rituál: každý den si nahlas říct jednu věc, která vám dnes udělala radost.
Ne dítěti. Ne manželovi. Vám.
A kdyby náhodou nebylo co? Tak třeba to, že ten den už skončil. I to se počítá. Tohle cvičení totiž není o radosti samotné. Je o trénování pozornosti k sobě.