Přizpůsobit se partnerovi je normální. Jednou jdete do restaurace, kterou vybral on. Jindy trávíte víkend podle vašeho plánu. Jednou ustoupíte vy, podruhé partner. Jenže existují vztahy, ve kterých se kompromis nenápadně změnil v systém: jeden má preference a druhý se naučil je předvídat.
A právě tehdy už nejde jen o to, kdo vybere dovolenou nebo co bude k večeři.
Možná předem přemýšlíte, jak partner zareaguje, ještě než něco navrhnete. Některá témata raději neotevíráte. Ne proto, že pro vás nejsou důležitá, ale protože už dopředu víte, co by následovalo.
„To teď zase budeme řešit?“
„Ty nejsi nikdy spokojená.“
„Zase děláš problém z ničeho.“
Nebo nemusí přijít vůbec nic dramatického. Stačí otrávený výraz, několik hodin nepříjemné atmosféry, ironická poznámka nebo pocit, že jste zase ten náročnější z vás dvou.
A tak příště nic neřeknete.
Přizpůsobování ve vztahu začíná být problém ve chvíli, kdy už není svobodnou volbou, ale způsobem, jak řídit reakce druhého člověka.
Jak poznat, že se partnerovi přizpůsobujete příliš?
V terapii nebývá nejtěžší odpovědět na otázku „Co vám partner nedovolí?“.
Často totiž nic přímo nezakazuje.
Mnohem zajímavější bývá otázka:
Co všechno už jste se naučili nedělat sami, aby byl doma klid?
Možná například:
- neříkáte některé názory, protože „to stejně nemá cenu“,
- předem upravujete svoje plány podle toho, co bude vyhovovat partnerovi,
- několikrát si v hlavě přehrajete větu, než ji vyslovíte,
- máte potřebu svoje přání dlouze vysvětlovat a obhajovat,
- cítíte provinění, když chcete něco jen pro sebe,
- automaticky hledáte kompromis ještě předtím, než partner vůbec nějaký požadoval,
- při rozhodování nepřemýšlíte nejdřív nad tím, co chcete vy, ale jak to vezme partner,
- některé věci už raději neřešíte,
- sami sebe uklidňujete větami „to není tak důležité“ nebo „hlavně ať se nehádáme“.
Každá z těch věcí samostatně může být úplně běžná. Důležitý je vzorec a jeho jednostrannost.
Pokud se totiž neustále přizpůsobují oba, můžeme mít před sebou dva velmi ohleduplné lidi.
Pokud se téměř vždy přizpůsobuje jeden, stojí za to začít se ptát proč.
„My se skoro nehádáme“ nemusí být známka dobrého vztahu
Absence konfliktu sama o sobě nevypovídá o kvalitě vztahu.
Dva lidé se mohou hádat málo proto, že spolu umějí dobře komunikovat. Ale také proto, že jeden z nich už dávno rezignoval na možnost něco změnit.
A zvenčí mohou oba vztahy vypadat téměř stejně.
Rozdíl poznáme jinde.
Ve zdravém vztahu můžu říct něco, co se partnerovi nelíbí, aniž bych kvůli tomu musel/a zpochybňovat samotné právo to chtít.
Můžu říct:
„Dnes nikam nechci.“
„Tohle mi vadí.“
„S tím nesouhlasím.“
„Chci tentokrát rozhodnout já.“
„Potřebuji něco jiného než ty.“
Partner může být zklamaný. Může nesouhlasit. Můžeme se dokonce pohádat.
Ale rozdílnost není ohrožením vztahu.
Pokud však každá odlišnost znamená několik hodin napětí, výčitky, zesměšnění, zpochybňování nebo nutnost své přání obhájit před pomyslným soudem, člověk se začne učit velmi rychle.
Příště bude jednodušší nic nechtít.
Dominantní partner nemusí být ten, který křičí
Když řeknu „dominantní partner“, možná si představíte člověka, který rozhoduje, zakazuje a bouchá do stolu.
V praxi může být vztahová dominance mnohem nenápadnější.
Dominantnější pozici má někdy jednoduše ten, jehož nespokojenost má ve vztahu větší váhu.
Když je nespokojený jeden, všechno se přizpůsobí.
Když je nespokojený druhý, očekává se, že to pochopí.
Jeden může být unavený. Druhý by měl vydržet.
Jeden potřebuje prostor. Druhý by neměl být náročný.
Jeden má důvod být podrážděný. Druhý má problém s tím, že si všechno moc bere.
A postupně vznikne vztah, ve kterém není potřeba nic zakazovat. Systém už funguje sám.
Když už předem víte, co „projde“
Jedním z nejvýraznějších signálů nadměrného přizpůsobování je preventivní autocenzura.
Ještě jste nic neřekli, ale v hlavě už běží simulace:
Tohle ho naštve.
Na tohle dnes není vhodná chvíle.
Tohle bude zase brát jako kritiku.
Radši to nechám být.
A člověk začne být ve vztahu překvapivě schopným stratégem.
Odhaduje náladu. Volí správný okamžik. Upravuje formulace. Změkčuje požadavky. Přidává vysvětlení. Někdy partnerovi nabídne několik ústupků ještě dřív, než řekne, co vlastně chce.
Problém je, že po několika letech takového fungování může přijít otázka, kterou na terapiích slýchám poměrně často:
„Já vlastně nevím, co chci.“
A někdy není pravdivá.
Člověk možná neztratil schopnost něco chtít. Jen se velmi dobře naučil chtít především to, co nezpůsobí problém.
Proč se ve vztahu tolik přizpůsobuji?
Důvody mohou být velmi různé.
Někdo se naučil už v původní rodině, že dobré dítě nezlobí, nezatěžuje a přizpůsobí se náladě ostatních.
Někdo má velký strach z konfliktu.
Někdo si spojuje lásku s péčí o druhé.
Někdo vyrůstal s rodičem, jehož nálada určovala atmosféru celé domácnosti.
A někdo se začal přizpůsobovat až v konkrétním partnerském vztahu, protože zjistil, že každý nesouhlas je příliš drahý.
Proto při terapii nehledáme jednoduchou odpověď typu „musíte si nastavit hranice“.
Zajímavější je zjistit:
Jakou funkci vaše přizpůsobování plní?
Čemu díky němu předcházíte?
Co by se podle vás stalo, kdybyste přestali?
A především: je tato obava založená na tom, co skutečně dělá váš současný partner, nebo na pravidlech, která jste si přinesli z úplně jiného vztahu?
Kdy je přizpůsobení zdravé a kdy už ne?
Zkuste si místo jednoduchého testu položit několik otázek.
Když s partnerem nesouhlasím, dokážu mu to říct?
Můžu změnit názor, aniž bych měl/a pocit, že tím někoho zrazuji?
Kdo se u nás častěji přizpůsobuje?
Čí špatná nálada má doma větší moc?
Kdy jsem naposledy něco navrhl/a bez toho, abych předem přemýšlel/a, jestli to partner schválí?
A jedna otázka, kterou považuji za možná nejdůležitější:
Kdybych se přestal/a partnerovi tolik přizpůsobovat, čeho se bojím, že by se stalo?
Právě odpověď na ni často ukáže mnohem víc než seznam znaků „toxického vztahu“.
Nemusíte se hned rozcházet. Nejdřív potřebujete zjistit, co se mezi vámi vlastně děje
Když někdo zjistí, že se ve vztahu příliš přizpůsobuje, snadno sklouzne k opačnému extrému: „Tak odteď už neustoupím v ničem.“
To ale není cílem.
Vztah bez přizpůsobování by byl stejně nesnesitelný jako vztah, ve kterém se přizpůsobuje pouze jeden.
Smyslem je vrátit do vztahu možnost volby.
A někdy začít úplně malým experimentem.
Říct jednou svoje přání bez pěti vysvětlujících vět.
Neomluvit se automaticky za nesouhlas.
Nevyřešit partnerovu nespokojenost za něj.
Navrhnout něco a chvíli vydržet, že druhý člověk z návrhu není nadšený.
A sledovat, co se skutečně stane.
Právě reakce partnera na vaši nově projevenou odlišnost může být důležitou informací o vztahu.
Psychoterapie a párová terapie v Plzni
Od léta mám otevřenou terapeutickou praxi také v Plzni a aktuálně zde přijímám nové klienty.
Pokud při čtení poznáváte svůj vztah, nemusíte mít jasno v tom, jestli je „špatný“, „toxický“ nebo jestli z něj chcete odejít. Na terapii nemusíte přicházet s hotovou diagnózou vlastního partnerství.
Můžeme se nejprve podívat na něco mnohem konkrétnějšího: co se mezi vámi opakuje, jakou roli jste v tomto vztahu postupně převzali a co se stane, když se pokusíte tento vzorec změnit.
V Plzni pracuji s jednotlivci i s partnerskými tématy. Věnuji se mimo jiné vztahovým krizím, opakovaným konfliktům, ztrátě sebe sama ve vztahu, obtížnému nastavování hranic, rozchodům a situacím, kdy člověk zatím vlastně neví, zda chce vztah zachránit, změnit, nebo opustit.
Aktuálně mám v Plzni otevřenou kapacitu pro nové klienty.
Pokud jste z Plzně nebo Plzeňského kraje, můžete přijít osobně. Terapie je možná také online.
Protože někdy první otázka není: Mám odejít?
Mnohem dřív potřebujeme zjistit:
Kdy jsem se ve vztahu začal/a rozhodovat podle toho, co projde, místo podle toho, co opravdu chci?